Kdyby hry na pravdu nebylo, jak by se nám krásně žilo.
12. března 2012 v 18:18 | Maemi-chan
Když jsem se poprvé setkala s hrou na pravdu, bylo již pozdě. Pozdě přemýšlet, jestli do toho jít nebo ne. Vrhla jsem se do ní po hlavě a když jsem si uvědomila, co jsem tím způsobila, bylo již pozdě. Pozdě vše vracet. Pozdě se snažit napravit pravdu, kterou jsem řekla.
Bylo to na našem školním výletě. Ve třeťáku. Jeden večer a rozbil celou naší třídu.
Byli jsme trochu napití, když jsme se rozhodli tuto hru hrát. Naše učitelka už spala.
Otázky byly těžké, ale v klučičím dohledu nikdo z nás nechtěl moc dávat fanty a tak jsme odpovídali úplně na všechno, a po pravdě. Říkali jsme si: "Vždyť je to jenom pravda, přenesem to a nic se nestane."
Já v tu dobu byla zamilovaná do svého spolužáka a bála jsem se mu to říct. Navíc jsem ani nechtěla mít kluka ve třídě. Přišlo mi to prostě takové... divné.
Já v tu dobu byla zamilovaná do svého spolužáka a bála jsem se mu to říct. Navíc jsem ani nechtěla mít kluka ve třídě. Přišlo mi to prostě takové... divné.
A co se nestalo, dostala jsem otázku: "Koho miluješ?" No a jelikož už jsem v chatce seděla jen ve spodním prádle, musela jsem s pravdou ven. Tak jsem po krátkém zaváhání řekla jeho jméno...
Když jsme na tuto školu nastoupili v prváku jako malé nevičené opičky, všichni jsme se spolu začali bavit a moc jsme si rozumněli. Jenže jak šel čas, začali jsme si lézt na nervy a začali jsme se i hádat. Kvůli kraviním. "Ten má lepší známku než já" věci tohoto typu. ¨
No řekněme si to úpřímně, já nebyla ve třídě zrovna nějak oblíbená. Byla jsem tam vlastně jen do počtu. Ani tý chytrosti jsem moc nepochytila a učení mi moc nešlo. Ale dělat zdrávku bylo přání mých rodičů a tak jsem prostě jen tak proplouvala a proplouvala. Občas reparát, ale nikdy jsem nakonec nepropadla a probojovala jsem se až sem.
On, Robert, to byla jiná liga. Učení mu šlo samo od sebe ani nemusel trávit dlouhé hodiny nad učebnicemi, stačilo mu dávat pozor v hodině. Byl to idol prvaček. No ale ty ho nezajmaly, přišly mu moc malý a nezkušený.
No tak jsem myslela, že když jsem stejně stará, že by to mohlo vyjít. A tak...
...A tak jsem řekla jeho jméno. A pak všem spadla brada.
Jeho chybou bylo i to, že byl občas zamyšlený a s nikym jinym než s prvotřídníma manekýnkama ani nechodil. Nikdy. A taky byl upřímný, co na srdci, to na jazyku.
Cítila jsem pohledy všech na sobě. I přes mírnou opilost si vše pamatuju. Všichni jako by zázrakem vystřízlivěli. No a pak začala minuta smíchu na mou počest. No a když skončila, pan dokonalý si udělal proslov:
"Bože, jakej případ mi to zase vyznává lásku? Fuj! Hloupá, hnusná holka. Já končím!"
Vlastně to ani nebyl tak dlouhej proslov, ale mne to připadalo jako naprostá nekonečnost. No a pak odešel. A já jsem utekla.
Vlastně to ani nebyl tak dlouhej proslov, ale mne to připadalo jako naprostá nekonečnost. No a pak odešel. A já jsem utekla.
Po školním výletě jsme se všichni scházeli ve třídě, poznamenaní hrou na pravdu. Vyšlo na povrch mnoho věcí, ne jen má láska k Robertovi. Ten si ze mě nic nedělal, začal mě naprosto ignorovat. Jako kdybych nidky nebyla. Ani se mu nedivim.
Po měsíci začel chodit s dívčím idolem školy no a na rovinu, namyšlenější pár jsem nepotkala.
Jenže nedokázala jsem si poručit, že nejsem ta špatná. No a nějak jsem ztratila motivaci a po třeťáku jsem prolítla... Z chemie a biologie zároveň...
*Smyšlený příběh*
Vybavené ninjů
10. března 2012 v 9:48 | Maemi-chan
|
Architektura a kultura
Výstroj nindžů
Nejčastějším a také nejtypičtějším oblečením nindžů byl tzv. šinobifuku neboli tajný oděv. Tento oděv byl v různém barevném provedení a často i oboustranný. Nejvíce se používal v barvě černé, hnědé, bílé a tmavě modré. Barva "podšívky" závisela hodně na cíli mise nindži, na terénu a také samozřejmě na ročním období a počasí. Oděv se většinou skládal z kalhot, blůzy a kápě. Rukávy u zápěstí a kalhoty u kotníků byly těsně připevněny ke končetinám, aby oděv nebránil v pohybu. Nindžův tajný oděv dále obsahoval i velké množství speciálních kapes. Zbytek své výbavy nosil ve vaku. Nindžovou obuví byly buď slaměné sandály, nebo tzv. tabi - lehké boty (nebo ponožky) s odděleným palcem. Kápě neboli zukin, byl v postatě asi 2 metry dlouhý pruh látky, který si nindža obtočil kolem hlavy tak, že zůstal odkrytý pouze úzký pruh kolem jeho očí. Občas byli také nindžové povoláváni k boji v řadách pravidelné armády. V takovém případě nosil nindža speciální kroužkovou zbroj. Každý nindža byl vynikajícím hercem a mistrem v různých převlecích. Na svých cestách nebo při plnění svých úkolů využíval nejčastěji převleků - horského mnicha, potulného kazatele, kupce, budhistického mnicha, kočovného herce, podomního obchodníka,potulného studenta, venkovana nebo sedláka. V převleku bývaly ukryty zbraně či jiné prostředky. Často i viditelně nošená výbava ukrývala velice zákeřné zbraně, jako např. hůl se skrytými čepelemi. Zajímavostí je i skutečnost, že nindžové používali speciální kódy pomocí obarvené rýže nebo si předávali zprávy pomocí kouřových signálů. Při plnění uložených úkolů využíval nindža obrovskou škálu různých nástrojů, pomůcek a zbraní, které mu měly pomoci zvládnout jeho misi. V zimě například používal sněžnice či pro pohyb po ledu speciálně upravené tabi. Pro pohyb ve vodě využíval nindža řadu důmyslných prostředků. Hlavně při překonávání vodních příkopů, bažin či mokřin používal nindža tzv. plovoucí hrnec-ukidaru. Což byly v podstatě nádoby válcovitého tvaru, vyrobené z rostlinných vláken, tak aby byly vodotěsné. Dalším zajímavým prostředkem pro zdolávání např. bažiny byl mizu gumo,vodní pavouk. Byla to čtyři obloukovitá zahnutá prkénka, která byla na svých koncích spolu vzájemně svázána, aby tvořila jakýsi kruh. Do středu kruhu se dalo páté čtvercové prkénko, které bylo spojené provazy s každým z prkének tvořících kruh. Mizu gumo, stejně jako ukidaru, se používalo v páru a nindža si jej vždy připevnil na nohy. Vznikly také předchůdci plovacích vest (spojením kožených nafukovacích vaků) nebo i různé lehké vory. Tyto vory se vyráběly jak z bambusu, tak i s použitím hliněných nádob či želvích krunýřů. K pronikání do nepřátelských objektů používal nindža celou řadu různých nástrojů, které se souhrne nazývaly kaiki. Patřila sem např. páčidla kunai, rozdvojená páčidla, vidli-covité vrtáky do dřeva-tsubogiri, špičaté jedno hrote vrtáky do dřeva či různé druhy ručních pil na kov i dřevo. Nindžové také používali soupravu speciálních paklíčů a celý soubor železných skob, nazývaných kasugai. Velmi důležitá součást výbavy byly prostředky, které nindža používal k překonání stěn budov či zdí hradů. Tyto lezecké nástroje neboli noboriki byly velice různorodé a to od jednoduché kotvy (kagiwary) s lanem, až po všelijaké utajené žebříky. Do této skupiny patřila i zbraň nazývaná tekagi nebo též šuko a ašuko. Jsou to v podstatě kovové pásy s bodci určené na ruce a nohy. Používaly se jak při šplhání, tak i v boji proti nepřátelům. Mezi další velice zajímavé prostředky patřila také gandó, což byla ruční svítilna. Tato sví- tilna byla vyrobena z trubice ze svinutého plechu, v níž byl na čepovém závěsu umístěn svícen, jenž se svým nejtěžším místem (držákem svíce) vždy otáčel směrem dolů a to i když svítilna byly směrována nahoru, vodorovně či dolů. Bohužel bylo posledních dvacet let všeobecně nindžucu bráno velmi zkresleně. Na tomto špatném pohledu na danou problematiku se nejvíce podepsala komerce, akční filmy a laické knihy. Mezi poslední žijící autority nindžucu patří (dle mého subjektivního názoru) pánové Masaaki Hatsumi a Harunaka Hošino. Tento článek vzniknul na popud mé cesty po Japonsku. Některé použité fotografie a informace jsou z provincie Iga-ueno a nebo z horské oblasti Togakuši. Velice děkuji mému kamarádovi a spolubojovníkovi Honzovi Jirkovi (nositeli prvního dánu nindžucu) za pomoc při realizaci tohoto článku.
Obrovský arsenál zbraní
O nindžích je všeobecně známo, že využívali obrovský arsenál zbraní. Mezi nejznámější zbraně patří bezesporu nindžovský meč-šinobigatana (též nindža ken). Od samurajského meče (katany) se odlišoval tím, že kromě použití jako zbraně měl tento meč ještě několik dalších funkcí. Právě tímto přístupem k jisté universálnosti používaných zbraní a prostředků se nindža velice odlišoval od jiných válečníků té doby. A i když nindža používal tradiční zbraně, často s nimi zacházel netradičním způsobem. Samotný nindžovský meč byl mnohem kratší, než meč samurajů. Toto bylo hlavně z důvodu lepšího boje na krátké vzdálenosti, dále kvůli pohybu v úzkých chodbách a plazení se. Meč byl rovný a s poměrně širokou obdélníkovou záštitou. Jeho čepel nebyla zdaleka tak kvalitní jako čepele samu-rajských mečů. Saya neboli pochva bývala často o něco delší k porovnání k meči. Zvláště dlouhý byl provaz (sageo), kterým si nindža připevnil meč např. na záda. Všechny tyto úpravy měly svůj smysl.
Mimo použití pro boj, využíval nindža také svůj meč při přelézání zdi. Opřel meč o zeď a stoupnutím na záštitu dosáhl na vyšší místo k zachycení. Přitom držel konec šňůry-sageo v zubech a když vylezl, tak si meč vytáhl s sebou. Dále na dně svého pouzdra nosil často smíchaný písek s pepřem a s kovovými pilinami. Tento obsah mohl vhodit svému protivníkovi do obličeje. Pochva se dala také použít jako foukačka, nebo i improvizovaný šnorchl. Stačilo jen odejmout zakončení saye. Svůj meč také nindža používal k prozkoumávání prostoru v naprosté tmě. Měl na hrotu svého meče lehce nasunutou pochvu, která byla v této poloze udržována šňůrou, jejíž konec držel nindža mezi zuby. Takovýmto způsobem bylo možné zkoumat vnitřek místnosti a to pomocí vysunuté pochvy a velmi slabých doteků. I šňůra -sageo u nindžovského meče měla celou řadu uplatnění. Mohl ji použít jako škrtidlo při zranění, při stavbě přístřeší nebo s její pomocí svázat zajatce. Mezi další velice známé a oblíbené zbraně nindžů patří i řetěz se závažím-kusarifundo, různé varianty vrhacích zbraní-šurikenů, oslepovače nazývané mecubuši nebo také fukija, bambusová foukací trubice. Tato foukačka bývala často maskována např. jako flétna. Zbraňový repertoár byl opravdu obrovský a přes různé chladné zbraně, jako kyoket-su shogei, kusari-gama, kopí yari či halapartnu nagi-natu, používal nindža také velice dovedně výbušniny a střelné zbraně. Byly vyvinuty kouřové granáty, miny, šípy s výbušnou náloží a dokonce i dělobuchy k odvedení pozornosti. Před příchodem portugalských obchodníků používali nindžové tzv. kozutsu neboli dřevěná děla. Později se velice zdokonalili v používání krátkých i dlouhých střelných zbraní. Nindžové také mistrně ovládali střelbu z luku nebo i použití takového specifického předmětu jako je rybářská síť. Při tréninku nindžovského boje beze zbraně nazývaného taidžucu se vyučovaly nejen bojové techniky, ale i např. různé způsoby chůze či základy akrobacie. Značná pozornost byla také věnována rozvíjení přirozených reakcí těla na vnější podněty. V tomto pojetí boje nejsou zbraněmi jenom končetiny a případně hlava, ale zbraní je celé tělo.
Nejčastějším a také nejtypičtějším oblečením nindžů byl tzv. šinobifuku neboli tajný oděv. Tento oděv byl v různém barevném provedení a často i oboustranný. Nejvíce se používal v barvě černé, hnědé, bílé a tmavě modré. Barva "podšívky" závisela hodně na cíli mise nindži, na terénu a také samozřejmě na ročním období a počasí. Oděv se většinou skládal z kalhot, blůzy a kápě. Rukávy u zápěstí a kalhoty u kotníků byly těsně připevněny ke končetinám, aby oděv nebránil v pohybu. Nindžův tajný oděv dále obsahoval i velké množství speciálních kapes. Zbytek své výbavy nosil ve vaku. Nindžovou obuví byly buď slaměné sandály, nebo tzv. tabi - lehké boty (nebo ponožky) s odděleným palcem. Kápě neboli zukin, byl v postatě asi 2 metry dlouhý pruh látky, který si nindža obtočil kolem hlavy tak, že zůstal odkrytý pouze úzký pruh kolem jeho očí. Občas byli také nindžové povoláváni k boji v řadách pravidelné armády. V takovém případě nosil nindža speciální kroužkovou zbroj. Každý nindža byl vynikajícím hercem a mistrem v různých převlecích. Na svých cestách nebo při plnění svých úkolů využíval nejčastěji převleků - horského mnicha, potulného kazatele, kupce, budhistického mnicha, kočovného herce, podomního obchodníka,potulného studenta, venkovana nebo sedláka. V převleku bývaly ukryty zbraně či jiné prostředky. Často i viditelně nošená výbava ukrývala velice zákeřné zbraně, jako např. hůl se skrytými čepelemi. Zajímavostí je i skutečnost, že nindžové používali speciální kódy pomocí obarvené rýže nebo si předávali zprávy pomocí kouřových signálů. Při plnění uložených úkolů využíval nindža obrovskou škálu různých nástrojů, pomůcek a zbraní, které mu měly pomoci zvládnout jeho misi. V zimě například používal sněžnice či pro pohyb po ledu speciálně upravené tabi. Pro pohyb ve vodě využíval nindža řadu důmyslných prostředků. Hlavně při překonávání vodních příkopů, bažin či mokřin používal nindža tzv. plovoucí hrnec-ukidaru. Což byly v podstatě nádoby válcovitého tvaru, vyrobené z rostlinných vláken, tak aby byly vodotěsné. Dalším zajímavým prostředkem pro zdolávání např. bažiny byl mizu gumo,vodní pavouk. Byla to čtyři obloukovitá zahnutá prkénka, která byla na svých koncích spolu vzájemně svázána, aby tvořila jakýsi kruh. Do středu kruhu se dalo páté čtvercové prkénko, které bylo spojené provazy s každým z prkének tvořících kruh. Mizu gumo, stejně jako ukidaru, se používalo v páru a nindža si jej vždy připevnil na nohy. Vznikly také předchůdci plovacích vest (spojením kožených nafukovacích vaků) nebo i různé lehké vory. Tyto vory se vyráběly jak z bambusu, tak i s použitím hliněných nádob či želvích krunýřů. K pronikání do nepřátelských objektů používal nindža celou řadu různých nástrojů, které se souhrne nazývaly kaiki. Patřila sem např. páčidla kunai, rozdvojená páčidla, vidli-covité vrtáky do dřeva-tsubogiri, špičaté jedno hrote vrtáky do dřeva či různé druhy ručních pil na kov i dřevo. Nindžové také používali soupravu speciálních paklíčů a celý soubor železných skob, nazývaných kasugai. Velmi důležitá součást výbavy byly prostředky, které nindža používal k překonání stěn budov či zdí hradů. Tyto lezecké nástroje neboli noboriki byly velice různorodé a to od jednoduché kotvy (kagiwary) s lanem, až po všelijaké utajené žebříky. Do této skupiny patřila i zbraň nazývaná tekagi nebo též šuko a ašuko. Jsou to v podstatě kovové pásy s bodci určené na ruce a nohy. Používaly se jak při šplhání, tak i v boji proti nepřátelům. Mezi další velice zajímavé prostředky patřila také gandó, což byla ruční svítilna. Tato sví- tilna byla vyrobena z trubice ze svinutého plechu, v níž byl na čepovém závěsu umístěn svícen, jenž se svým nejtěžším místem (držákem svíce) vždy otáčel směrem dolů a to i když svítilna byly směrována nahoru, vodorovně či dolů. Bohužel bylo posledních dvacet let všeobecně nindžucu bráno velmi zkresleně. Na tomto špatném pohledu na danou problematiku se nejvíce podepsala komerce, akční filmy a laické knihy. Mezi poslední žijící autority nindžucu patří (dle mého subjektivního názoru) pánové Masaaki Hatsumi a Harunaka Hošino. Tento článek vzniknul na popud mé cesty po Japonsku. Některé použité fotografie a informace jsou z provincie Iga-ueno a nebo z horské oblasti Togakuši. Velice děkuji mému kamarádovi a spolubojovníkovi Honzovi Jirkovi (nositeli prvního dánu nindžucu) za pomoc při realizaci tohoto článku.
Obrovský arsenál zbraní
O nindžích je všeobecně známo, že využívali obrovský arsenál zbraní. Mezi nejznámější zbraně patří bezesporu nindžovský meč-šinobigatana (též nindža ken). Od samurajského meče (katany) se odlišoval tím, že kromě použití jako zbraně měl tento meč ještě několik dalších funkcí. Právě tímto přístupem k jisté universálnosti používaných zbraní a prostředků se nindža velice odlišoval od jiných válečníků té doby. A i když nindža používal tradiční zbraně, často s nimi zacházel netradičním způsobem. Samotný nindžovský meč byl mnohem kratší, než meč samurajů. Toto bylo hlavně z důvodu lepšího boje na krátké vzdálenosti, dále kvůli pohybu v úzkých chodbách a plazení se. Meč byl rovný a s poměrně širokou obdélníkovou záštitou. Jeho čepel nebyla zdaleka tak kvalitní jako čepele samu-rajských mečů. Saya neboli pochva bývala často o něco delší k porovnání k meči. Zvláště dlouhý byl provaz (sageo), kterým si nindža připevnil meč např. na záda. Všechny tyto úpravy měly svůj smysl.
Mimo použití pro boj, využíval nindža také svůj meč při přelézání zdi. Opřel meč o zeď a stoupnutím na záštitu dosáhl na vyšší místo k zachycení. Přitom držel konec šňůry-sageo v zubech a když vylezl, tak si meč vytáhl s sebou. Dále na dně svého pouzdra nosil často smíchaný písek s pepřem a s kovovými pilinami. Tento obsah mohl vhodit svému protivníkovi do obličeje. Pochva se dala také použít jako foukačka, nebo i improvizovaný šnorchl. Stačilo jen odejmout zakončení saye. Svůj meč také nindža používal k prozkoumávání prostoru v naprosté tmě. Měl na hrotu svého meče lehce nasunutou pochvu, která byla v této poloze udržována šňůrou, jejíž konec držel nindža mezi zuby. Takovýmto způsobem bylo možné zkoumat vnitřek místnosti a to pomocí vysunuté pochvy a velmi slabých doteků. I šňůra -sageo u nindžovského meče měla celou řadu uplatnění. Mohl ji použít jako škrtidlo při zranění, při stavbě přístřeší nebo s její pomocí svázat zajatce. Mezi další velice známé a oblíbené zbraně nindžů patří i řetěz se závažím-kusarifundo, různé varianty vrhacích zbraní-šurikenů, oslepovače nazývané mecubuši nebo také fukija, bambusová foukací trubice. Tato foukačka bývala často maskována např. jako flétna. Zbraňový repertoár byl opravdu obrovský a přes různé chladné zbraně, jako kyoket-su shogei, kusari-gama, kopí yari či halapartnu nagi-natu, používal nindža také velice dovedně výbušniny a střelné zbraně. Byly vyvinuty kouřové granáty, miny, šípy s výbušnou náloží a dokonce i dělobuchy k odvedení pozornosti. Před příchodem portugalských obchodníků používali nindžové tzv. kozutsu neboli dřevěná děla. Později se velice zdokonalili v používání krátkých i dlouhých střelných zbraní. Nindžové také mistrně ovládali střelbu z luku nebo i použití takového specifického předmětu jako je rybářská síť. Při tréninku nindžovského boje beze zbraně nazývaného taidžucu se vyučovaly nejen bojové techniky, ale i např. různé způsoby chůze či základy akrobacie. Značná pozornost byla také věnována rozvíjení přirozených reakcí těla na vnější podněty. V tomto pojetí boje nejsou zbraněmi jenom končetiny a případně hlava, ale zbraní je celé tělo.
Mix Citátků o lásce...
10. března 2012 v 9:44 | Maemi-chan
|
Citáty
Účínek úderunezávisí na tom,jak často a jakou silou,ale kam.
Nemiluje ten,kdo nemiluje navždy
Vzpomene-li si člověk na čas,kdy miloval,zdá se mu,že se mu od té doby nic nezdařilo.
Kdo v lásce věří na zázraky je ztracen
Choroba je nakažlivá-kéž by byla i láska.
Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná.
Láska bolí jen toho,kdo opravdu miluje.
Teprve když jsme nalezli lásku,víme,co jsme v životě postrádali.
Milovat znamená trpět,nemilovat pak zemřít.Myslet v lásce znamená myslet jen na ni.
Láska začíná tím,že se člověk cítí být osamělý a končí tím,že člověk touží být sám.
Každý jsme anděl s jedním křídlem.Aby jsme mohli vzlétnout,musíme se obejmout.
Láska přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi.
Láska je rozkoš,která se mění v bolest,není-li opětována.
Láska je vlastně pociťováním rozkoše z toho,že se srdce milenců vzájmně stěhují z jednoho těla do druhého.
Láska není dar,který dostáváš,ale který dáváš.
Srdce má důvody,které rozum nezná.
Milovat znamená radovat se z cizího štěstí.
Lásku si nejde vynutit ani vyloudit lichotkami,přichází sama,nehledaná nečekaná,nežádana nehledaná
Není opravdové lásky v srdci toho,kdo není schopen obětovat svůj život k zácharaně toho,kdo miluje
Stačí minuta abyste si všimli člověka,hodina,aby se vám stal sympatický,den abyste se zamilovali,ale nestačí celý život aby jste na něj dokázali zapomenout.
Ženám láska oči otevírá mužům zavírá.
Nemiluje ten,kdo nemiluje navždy
Vzpomene-li si člověk na čas,kdy miloval,zdá se mu,že se mu od té doby nic nezdařilo.
Kdo v lásce věří na zázraky je ztracen
Choroba je nakažlivá-kéž by byla i láska.
Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná.
Láska bolí jen toho,kdo opravdu miluje.
Teprve když jsme nalezli lásku,víme,co jsme v životě postrádali.
Milovat znamená trpět,nemilovat pak zemřít.Myslet v lásce znamená myslet jen na ni.
Láska začíná tím,že se člověk cítí být osamělý a končí tím,že člověk touží být sám.
Každý jsme anděl s jedním křídlem.Aby jsme mohli vzlétnout,musíme se obejmout.
Láska přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi.
Láska je rozkoš,která se mění v bolest,není-li opětována.
Láska je vlastně pociťováním rozkoše z toho,že se srdce milenců vzájmně stěhují z jednoho těla do druhého.
Láska není dar,který dostáváš,ale který dáváš.
Srdce má důvody,které rozum nezná.
Milovat znamená radovat se z cizího štěstí.
Lásku si nejde vynutit ani vyloudit lichotkami,přichází sama,nehledaná nečekaná,nežádana nehledaná
Není opravdové lásky v srdci toho,kdo není schopen obětovat svůj život k zácharaně toho,kdo miluje
Stačí minuta abyste si všimli člověka,hodina,aby se vám stal sympatický,den abyste se zamilovali,ale nestačí celý život aby jste na něj dokázali zapomenout.
Ženám láska oči otevírá mužům zavírá.
Kamarádství s klukem....
10. března 2012 v 9:43 | Maemi-chan
|
Něco pro holčiny
Kamarádství s klukem má své výhody...
- ..dozvíš se spoustu věcí o druhém pohlaví
- ...budeš mít přehled o nejnovějších fotbalových výsledcích
- ...budeš mít doma nejaktuálnější počítačovou hru
- ...vedle tebe bude vždycky ochránce
- ....už se ebudeš muset bát sousedova psa
- ...budeš moct déle zůstávat venku
- ....budeš vždycky vědět,co klukům připadá děsně cool
Kluci si na svých kamarádkách nejvíce cenní:
- ...jsou dobré posluchačky
- ....je spontánně obejmou
- ....mají intuici
- ....jsou vždycky k dosažení
- .....dokážou slovy urovnat každou hádku
/* */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/10/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* */
Miluju déšť.
10. března 2012 v 9:41 | Maemi-chan
Slyším kapky dopadající na silnici. Jejich tón
krásný, mírumilovný. Podívám se z okna. Všude je voda, zavlažuje rostlinky. Je krásné pozorovat tu synchornizaci přírody. Déšť pomáhá roslinám, rostliny jsou potravou pro živočichy a takhle to jde pořád dokola.
A co přináší déšť mne? Radost. Pocit volnosti.
Ten pohled, který mívám sakra ráda. Procházky v letní dešti. Úmyslné zapomínání deštníku doma. Promáčený všechno oblečení a mokré vlasy vlnící se podle mého obličeje. Mám to tak ráda.
Jakej máte pohled na déšť vy?
"Déšť je srdeční záležitost. Buďto ho milujete anebo nesnášíte."
Čistá duše
10. března 2012 v 9:36 | Maemi-chan
|
Čistá duše
Film inspirovaný autentickým životním příběhem Johna Forbese Nashe ml., nositele Nobelovy ceny za ekonomii. V roce 1947 byl John přijat na prominentní univerzitu v Princetonu s pověstí zcela mimořádně talentovaného matematika. Nepodobá se svým vrstevníkům. Neúčastní se jejich zábav, žije ve vlastním, uzavřeném světě a dokonce nechodí ani na přednášky. Je doslova posedlý touhou po objevu "originální myšlenky". Nalezne ji a vysokou školu opouští jako vědec, který svojí matematickou teorií doslova převrátil naruby ekonomické teze, považované uplynulých sto let za neměnné. Získá skvělé postavení, ožení se, založí rodinu... Jednoho dne si ovšem i jeho žena Alicia musí připustit, že to, co bylo až dosud u Johna považováno za podivínství, je závažnou psychickou chorobou. Léčba je složitá a zdlouhavá, protože pacient odmítá přijmout fakt, že je vážně nemocen. Přitom se chce vrátit zpět mezi lidi, do světa vědy, kde by měl své platné místo, a všichni blízcí by mu rádi pomohli. Teprve, když přesvědčí sám sebe a zvítězí nad sebou, může vykročit za poctou nejvyšší...
zdroj: csfd.cz
Baletka
9. března 2012 v 20:42 | Maemi-chan
|
Moje Výtvory
Hodiny ve škole bývají dlouhé a chuť kreslit si neúnosná. No a i takhle to může dopadnout.
