Přestěhování

31. ledna 2013 v 15:39 | Maemi-chan |  Moje řeči
Ahojte lidi,
Přestěhovala jsem blog na adresu

--> www.lee-chan.blog.cz <--

Tak kdo stojíte o to dál číst mé kecy, tak tam.
Důvodů je hned několik. Tady ten blog je spíše ctrl+c a ctrl+v ... A to mě nebaví, ale na druhou stranu by mi zase bylo líto všechny tyto články smazat, tak jsem to vyřešila takto...
 

Sasori

24. srpna 2012 v 22:13 | Maemi-chan |  Naruto

O seriálu

23. srpna 2012 v 14:22 | Maemi-chan |  Mentalista

Mentalista

Mentalista (The Mentalist) je americký dramatický televizní seriál z policejního prostředí. Vznikl v roce 2008. Ústřední postavou je Patrick Jane (Simon Baker), konzultant CBI, California Boureau of Investigation (Kalifonská vyšetřovací kancelář), který dokáže vyčíst mnoho poznatků z řeči těla a chování lidí kolem sebe. Dalšími postavami jsou ostatní členové týmu. Děj seriálu je propojen snahou o dopadení sériového vraha Rudého Johna , který zabil Patrickovu ženu a dceru.

Styl

Seriál se odehrává v prostředí podobném například Kriminálce Miami, nezobrazuje ale vědecké vyšetřovací metody a detektivy mezi mikroskopy, tento prvek je nahrazen schopnosti Patricka Jana, proto jej můžeme zároveň přirovnat k Dr. Housovi nebo Monkovi. Oproti Gregu Housovi chybí velká míra arogance hlavní postavy, byť možná až přílišná sebejistota se odepřít nedá, není však rozhodně tak zakřiknutý a puntičkářský jako Monk. Vzhledem k umístění do Kalifornie se v žádném dílu nevyskytuje sníh, je vždy velmi teplo.


Postavy

Patrick Jane

Patricka Jana hraje Simon Baker. Konzultant CBI se znalostmi řeči těla a chování. Každý případ je velkou měrou uzavřen právě díky jeho schopnostem. V mládí Patrick kočoval spolu se svým otcem po poutích, kde se živili jeho schopnostmi "zázračného chlapce". Později pracoval jako okultista, předstíral lidem kontakt se záhrobím a podobně. Takto se dostal i do televizní show, kde nazval sériového vraha Rudého Johna malým smutným mužem. Po návratu domů objevil zavražděnou ženu a dceru. Od té doby se nikdy nezapletl s žádnou ženou, pouze v první sérii ho na krátkou dobu okouzlí jedna pachatelka. Jeho životním cílem je pomsta, veřejně tvrdí, že až bude Rudý John dopaden, osobně ho zabije a nepřenechá ho policii. Velice rád pije čaj. Je silný ateista a odmítá jakékoliv nadpřirozené a nevysvětlitelné jevy.

Teresa Lisbon

Teresu Lisbon hraje Robin Tunney. Vedoucí týmu, dříve pracovala v týmu agenta Bosca. Potrpí si na dodržování služebních postupů a profesionalitu, což je v rozporu s Patrickovým přístupem. Její otec byl alkoholik, matka zahynula při automobilové nehodě. Jejím velkým úkolem je držet na uzdě Patricka, jako jediná z týmu dokáže odolávat jeho vyšetřovacím zkratkám. Několikrát je naznačeno, že má problémy s alkoholem.

Kimball Cho

Kimballa Cho hraje Tim Kang. Člen týmu Teresy Lisbon, má nejbližší vztah s Patrickem. Dříve byl členem gangu Avon Park Playboys, po odsouzení nejbližšího přítele za nedovolené držení zbraní vstoupil do armády, poté se stal policistou. Jeho typickým rysem je tvrdý a chladný postoj při výsleších, v celém seriálu se prakticky neusmívá.

Wayne Rigsby

Wayna Rigsbyho hraje Owain Yeoman. Člen týmu Teresy Lisbon, dříve člen jednotky zabývající se žhářstvím. Zamilován do Grace Van Pelt, od druhé série mezi sebou mají vztah, který je ovšem veřejným tajemstvím, protože je to v rozporu s pravidly jednotky. Nicméně Lisbon to toleruje. Přátelí se s Kimballem, probírá s ním vztah s Grace. Seriál si často dělá legraci z jeho posedlosti jídlem, často jí v autě nebo tam jídlo hledá.

Grace Van Pelt

Garce Van Pelt hraje Amanda Righetti. Nejnovější člen týmu, často zůstává v centru CBI a dělá rešeršistu. Je velmi cílevědomá, snaží se získat uznání. Je platným členem týmu. Má vztah s Rigsbym. Věří v mnoho okultní záležitostí, je duchovně založená, z toho si často dělá Patrick legraci.

Red John

Rudý John, sériový vrah, vždy promlouvá buď písemně nebo přes prostředníka. Zabil Patrickovu ženu a dceru. Své oběti typickým způsobem podřezává, vždy k nim má nějaký emocionální vztah. Na stěně místnosti, v níž se nachází mrtvola, zanechává smajlíka nakresleného krví oběti a to tak, aby byl prvním co nálezce uvidí. Dokáže manipulovat lidmi, kterým dává pocit lásky, důvěry a bezpečí. Tým již byl několikrát velmi blízko jeho identifikaci, Rudý John však vždy těsně upláchl a jeho komplic zahynul, takže neexistuje nikdo, kdo by znal jeho identitu. V poslednim díle 3. série se zobrazuje Red John tváří v tvář s Patrikem Janem. Avšak není zcela jasné jestli to byl skutečný Red John.

Virgil Minelli

Virgila Minelliho hraje Gregory Itzin. Do druhé série je nadřízeným Lisbon, poté co Red John zabije Sama Bosca a jeho tým odchází do důchodu. Má velmi pragmatický přístup, proto toleruje Patrickovy okliky. Velmi důvěřuje Lisbon. Nemá rád média.

Sam Bosco

Sama Bosca hraje Terry Kinney. Bývalý nadřízený Lisbon, šéf konkurenčního týmu CBI, který přebere případ Rudého Johna. Jane chce, aby ho Bosco o průběhu případu informoval, ten ale důrazně odmítá. Celý je tým včetně Bosca Johnem a jeho komplickou vyvražděn, protože vrah chce, aby případ opět měl v rukou Patrick. Je ženatý, přesto miluje Lisbon, přizná to ale až na smrtelné posteli. Nijak se netají odporem k Patrickovu stylu práce.

 


Psycholog o k-popu

23. srpna 2012 v 12:23 | Maemi-chan |  Korea
"Nepodceňujte tyto děti, které milují a vzhlížejí ke Korejským celebritám! Jejich srdce je mnohem čistší než kohokoli jiného. Oni odvážně milují, a udělají vše, aby zvládly nelehké překážky, jako je korejský jazyk a kultura. Oni symbolizují mír - nediskriminují lidi na základě rasy a přátelí se s mnoha lidmi z ciziny, kteří mají stejný zájem o K-Pop. Oni jsou mnohem vášnivější a milejší než ostatní lidé. Nepodvedou ty, které mají moc rádi. Jsou vytrvalí, jen tak se nevzdávají a také jsou duševně mnohem silnější než my ostatní. Jsou to velmi citlivé děti, snadno dojaté až k slzám.
Většina z nich rozumí vděčnosti a jejich uvažování je odlišné od jiných. Snadno se nenechají unést láskou, neprovádějí a ani nemyslí o zlých věcech. Jejich kritéria pro životního partnera jsou vysoká. Více než vzhled je pro ně důležitější osobnost, takže míra manželství není vysoká, ale ani míra rozvodu ne.
Jejich paměť je velmi dobrá, dokáží si jednoduše zapamatovat korejské texty i přesto, že neumí korejsky. A jejich koordinační dovednosti jsou také silné. Mnoho z nich jsou veselé děti, ne ten typ, co je uzavřen do sebe. Jejich vůle odhodlání je velmi pevná, vytrvají po celou dobu, jen aby si koupili něco, týkající se jejich oblíbené celebrity.
Zkráceně: jak tyto děti přemýšlí, je nesmírně odlišné od ostatních, a jejich myšlenky nejsou lehké k porozumění. Obvykle, jen ti, kteří mají podobné sny a zájmy jako oni, mají šanci vkročit do jejich 'K-Popového světa'."

Tak co myslíte, sedí to na Vás taky?:))
Zdroj:
www.2ne1.cz

Co to vůbec je?

16. července 2012 v 10:38 | Maemi-chan
Co to vůbec je? Ví to v dnešní uspěchaný době vůbec někdo?
Všichni pořád někam pospícháte a na optimismus ani nemáte čas. Pořád ty pesimistické, a v lepším případě realistické, názory.
No nežilo by se nám lépe, kdybychom sponalili, aspoň na chvíli, stoupli bychom si, zavřeli oči, hluboce se nadechli a napočítali do deseti?

A když už je někdo optimistický, tak moc. "To já řešit nebudu, ono se to spraví samo." a ničeho si nevšímá. No ale nežije se těmto lidem na druhou stranu lépe? Jsou uvolněnější a bezstarostní, i když by se o něco starat měli.

Ale co, nebudu tady nikoho dál kritizovat.
Lidem prostě chybí ten správný šmrnc.

Park Bom - Don't cry

1. dubna 2012 v 12:09 | Maemi-chan |  K.Písničky

Kdyby hry na pravdu nebylo, jak by se nám krásně žilo.

12. března 2012 v 18:18 | Maemi-chan
Když jsem se poprvé setkala s hrou na pravdu, bylo již pozdě. Pozdě přemýšlet, jestli do toho jít nebo ne. Vrhla jsem se do ní po hlavě a když jsem si uvědomila, co jsem tím způsobila, bylo již pozdě. Pozdě vše vracet. Pozdě se snažit napravit pravdu, kterou jsem řekla.
Bylo to na našem školním výletě. Ve třeťáku. Jeden večer a rozbil celou naší třídu.
Byli jsme trochu napití, když jsme se rozhodli tuto hru hrát. Naše učitelka už spala.
Otázky byly těžké, ale v klučičím dohledu nikdo z nás nechtěl moc dávat fanty a tak jsme odpovídali úplně na všechno, a po pravdě. Říkali jsme si: "Vždyť je to jenom pravda, přenesem to a nic se nestane."
Já v tu dobu byla zamilovaná do svého spolužáka a bála jsem se mu to říct. Navíc jsem ani nechtěla mít kluka ve třídě. Přišlo mi to prostě takové... divné.
A co se nestalo, dostala jsem otázku: "Koho miluješ?" No a jelikož už jsem v chatce seděla jen ve spodním prádle, musela jsem s pravdou ven. Tak jsem po krátkém zaváhání řekla jeho jméno...

Když jsme na tuto školu nastoupili v prváku jako malé nevičené opičky, všichni jsme se spolu začali bavit a moc jsme si rozumněli. Jenže jak šel čas, začali jsme si lézt na nervy a začali jsme se i hádat. Kvůli kraviním. "Ten má lepší známku než já" věci tohoto typu. ¨
No řekněme si to úpřímně, já nebyla ve třídě zrovna nějak oblíbená. Byla jsem tam vlastně jen do počtu. Ani tý chytrosti jsem moc nepochytila a učení mi moc nešlo. Ale dělat zdrávku bylo přání mých rodičů a tak jsem prostě jen tak proplouvala a proplouvala. Občas reparát, ale nikdy jsem nakonec nepropadla a probojovala jsem se až sem.
On, Robert, to byla jiná liga. Učení mu šlo samo od sebe ani nemusel trávit dlouhé hodiny nad učebnicemi, stačilo mu dávat pozor v hodině. Byl to idol prvaček. No ale ty ho nezajmaly, přišly mu moc malý a nezkušený.
No tak jsem myslela, že když jsem stejně stará, že by to mohlo vyjít. A tak...

...A tak jsem řekla jeho jméno. A pak všem spadla brada.

Jeho chybou bylo i to, že byl občas zamyšlený a s nikym jinym než s prvotřídníma manekýnkama ani nechodil. Nikdy. A taky byl upřímný, co na srdci, to na jazyku.

Cítila jsem pohledy všech na sobě. I přes mírnou opilost si vše pamatuju. Všichni jako by zázrakem vystřízlivěli. No a pak začala minuta smíchu na mou počest. No a když skončila, pan dokonalý si udělal proslov:
"Bože, jakej případ mi to zase vyznává lásku? Fuj! Hloupá, hnusná holka. Já končím!"
Vlastně to ani nebyl tak dlouhej proslov, ale mne to připadalo jako naprostá nekonečnost. No a pak odešel. A já jsem utekla.

Po školním výletě jsme se všichni scházeli ve třídě, poznamenaní hrou na pravdu. Vyšlo na povrch mnoho věcí, ne jen má láska k Robertovi. Ten si ze mě nic nedělal, začal mě naprosto ignorovat. Jako kdybych nidky nebyla. Ani se mu nedivim.

Po měsíci začel chodit s dívčím idolem školy no a na rovinu, namyšlenější pár jsem nepotkala.

Jenže nedokázala jsem si poručit, že nejsem ta špatná. No a nějak jsem ztratila motivaci a po třeťáku jsem prolítla... Z chemie a biologie zároveň...

*Smyšlený příběh*

Vybavené ninjů

10. března 2012 v 9:48 | Maemi-chan |  Architektura a kultura
Výstroj nindžů
Nejčastějším a také nejtypičtějším oblečením nindžů byl tzv. šinobifuku neboli tajný oděv. Tento oděv byl v různém barevném provedení a často i oboustranný. Nejvíce se používal v barvě černé, hnědé, bílé a tmavě modré. Barva "podšívky" závisela hodně na cíli mise nindži, na terénu a také samozřejmě na ročním období a počasí. Oděv se většinou skládal z kalhot, blůzy a kápě. Rukávy u zápěstí a kalhoty u kotníků byly těsně připevněny ke končetinám, aby oděv nebránil v pohybu. Nindžův tajný oděv dále obsahoval i velké množství speciálních kapes. Zbytek své výbavy nosil ve vaku. Nindžovou obuví byly buď slaměné sandály, nebo tzv. tabi - lehké boty (nebo ponožky) s odděleným palcem. Kápě neboli zukin, byl v postatě asi 2 metry dlouhý pruh látky, který si nindža obtočil kolem hlavy tak, že zůstal odkrytý pouze úzký pruh kolem jeho očí. Občas byli také nindžové povoláváni k boji v řadách pravidelné armády. V takovém případě nosil nindža speciální kroužkovou zbroj. Každý nindža byl vynikajícím hercem a mistrem v různých převlecích. Na svých cestách nebo při plnění svých úkolů využíval nejčastěji převleků - horského mnicha, potulného kazatele, kupce, budhistického mnicha, kočovného herce, podomního obchodníka,potulného studenta, venkovana nebo sedláka. V převleku bývaly ukryty zbraně či jiné prostředky. Často i viditelně nošená výbava ukrývala velice zákeřné zbraně, jako např. hůl se skrytými čepelemi. Zajímavostí je i skutečnost, že nindžové používali speciální kódy pomocí obarvené rýže nebo si předávali zprávy pomocí kouřových signálů. Při plnění uložených úkolů využíval nindža obrovskou škálu různých nástrojů, pomůcek a zbraní, které mu měly pomoci zvládnout jeho misi. V zimě například používal sněžnice či pro pohyb po ledu speciálně upravené tabi. Pro pohyb ve vodě využíval nindža řadu důmyslných prostředků. Hlavně při překonávání vodních příkopů, bažin či mokřin používal nindža tzv. plovoucí hrnec-ukidaru. Což byly v podstatě nádoby válcovitého tvaru, vyrobené z rostlinných vláken, tak aby byly vodotěsné. Dalším zajímavým prostředkem pro zdolávání např. bažiny byl mizu gumo,vodní pavouk. Byla to čtyři obloukovitá zahnutá prkénka, která byla na svých koncích spolu vzájemně svázána, aby tvořila jakýsi kruh. Do středu kruhu se dalo páté čtvercové prkénko, které bylo spojené provazy s každým z prkének tvořících kruh. Mizu gumo, stejně jako ukidaru, se používalo v páru a nindža si jej vždy připevnil na nohy. Vznikly také předchůdci plovacích vest (spojením kožených nafukovacích vaků) nebo i různé lehké vory. Tyto vory se vyráběly jak z bambusu, tak i s použitím hliněných nádob či želvích krunýřů. K pronikání do nepřátelských objektů používal nindža celou řadu různých nástrojů, které se souhrne nazývaly kaiki. Patřila sem např. páčidla kunai, rozdvojená páčidla, vidli-covité vrtáky do dřeva-tsubogiri, špičaté jedno hrote vrtáky do dřeva či různé druhy ručních pil na kov i dřevo. Nindžové také používali soupravu speciálních paklíčů a celý soubor železných skob, nazývaných kasugai. Velmi důležitá součást výbavy byly prostředky, které nindža používal k překonání stěn budov či zdí hradů. Tyto lezecké nástroje neboli noboriki byly velice různorodé a to od jednoduché kotvy (kagiwary) s lanem, až po všelijaké utajené žebříky. Do této skupiny patřila i zbraň nazývaná tekagi nebo též šuko a ašuko. Jsou to v podstatě kovové pásy s bodci určené na ruce a nohy. Používaly se jak při šplhání, tak i v boji proti nepřátelům. Mezi další velice zajímavé prostředky patřila také gandó, což byla ruční svítilna. Tato sví- tilna byla vyrobena z trubice ze svinutého plechu, v níž byl na čepovém závěsu umístěn svícen, jenž se svým nejtěžším místem (držákem svíce) vždy otáčel směrem dolů a to i když svítilna byly směrována nahoru, vodorovně či dolů. Bohužel bylo posledních dvacet let všeobecně nindžucu bráno velmi zkresleně. Na tomto špatném pohledu na danou problematiku se nejvíce podepsala komerce, akční filmy a laické knihy. Mezi poslední žijící autority nindžucu patří (dle mého subjektivního názoru) pánové Masaaki Hatsumi a Harunaka Hošino. Tento článek vzniknul na popud mé cesty po Japonsku. Některé použité fotografie a informace jsou z provincie Iga-ueno a nebo z horské oblasti Togakuši. Velice děkuji mému kamarádovi a spolubojovníkovi Honzovi Jirkovi (nositeli prvního dánu nindžucu) za pomoc při realizaci tohoto článku.

Obrovský arsenál zbraní
O nindžích je všeobecně známo, že využívali obrovský arsenál zbraní. Mezi nejznámější zbraně patří bezesporu nindžovský meč-šinobigatana (též nindža ken). Od samurajského meče (katany) se odlišoval tím, že kromě použití jako zbraně měl tento meč ještě několik dalších funkcí. Právě tímto přístupem k jisté universálnosti používaných zbraní a prostředků se nindža velice odlišoval od jiných válečníků té doby. A i když nindža používal tradiční zbraně, často s nimi zacházel netradičním způsobem. Samotný nindžovský meč byl mnohem kratší, než meč samurajů. Toto bylo hlavně z důvodu lepšího boje na krátké vzdálenosti, dále kvůli pohybu v úzkých chodbách a plazení se. Meč byl rovný a s poměrně širokou obdélníkovou záštitou. Jeho čepel nebyla zdaleka tak kvalitní jako čepele samu-rajských mečů. Saya neboli pochva bývala často o něco delší k porovnání k meči. Zvláště dlouhý byl provaz (sageo), kterým si nindža připevnil meč např. na záda. Všechny tyto úpravy měly svůj smysl.
Mimo použití pro boj, využíval nindža také svůj meč při přelézání zdi. Opřel meč o zeď a stoupnutím na záštitu dosáhl na vyšší místo k zachycení. Přitom držel konec šňůry-sageo v zubech a když vylezl, tak si meč vytáhl s sebou. Dále na dně svého pouzdra nosil často smíchaný písek s pepřem a s kovovými pilinami. Tento obsah mohl vhodit svému protivníkovi do obličeje. Pochva se dala také použít jako foukačka, nebo i improvizovaný šnorchl. Stačilo jen odejmout zakončení saye. Svůj meč také nindža používal k prozkoumávání prostoru v naprosté tmě. Měl na hrotu svého meče lehce nasunutou pochvu, která byla v této poloze udržována šňůrou, jejíž konec držel nindža mezi zuby. Takovýmto způsobem bylo možné zkoumat vnitřek místnosti a to pomocí vysunuté pochvy a velmi slabých doteků. I šňůra -sageo u nindžovského meče měla celou řadu uplatnění. Mohl ji použít jako škrtidlo při zranění, při stavbě přístřeší nebo s její pomocí svázat zajatce. Mezi další velice známé a oblíbené zbraně nindžů patří i řetěz se závažím-kusarifundo, různé varianty vrhacích zbraní-šurikenů, oslepovače nazývané mecubuši nebo také fukija, bambusová foukací trubice. Tato foukačka bývala často maskována např. jako flétna. Zbraňový repertoár byl opravdu obrovský a přes různé chladné zbraně, jako kyoket-su shogei, kusari-gama, kopí yari či halapartnu nagi-natu, používal nindža také velice dovedně výbušniny a střelné zbraně. Byly vyvinuty kouřové granáty, miny, šípy s výbušnou náloží a dokonce i dělobuchy k odvedení pozornosti. Před příchodem portugalských obchodníků používali nindžové tzv. kozutsu neboli dřevěná děla. Později se velice zdokonalili v používání krátkých i dlouhých střelných zbraní. Nindžové také mistrně ovládali střelbu z luku nebo i použití takového specifického předmětu jako je rybářská síť. Při tréninku nindžovského boje beze zbraně nazývaného taidžucu se vyučovaly nejen bojové techniky, ale i např. různé způsoby chůze či základy akrobacie. Značná pozornost byla také věnována rozvíjení přirozených reakcí těla na vnější podněty. V tomto pojetí boje nejsou zbraněmi jenom končetiny a případně hlava, ale zbraní je celé tělo.

Yamapi-fotky

10. března 2012 v 9:45 | Maemi-chan |  Yamashita Tomohisa


Mix Citátků o lásce...

10. března 2012 v 9:44 | Maemi-chan |  Citáty
Účínek úderunezávisí na tom,jak často a jakou silou,ale kam.

Nemiluje ten,kdo nemiluje navždy

Vzpomene-li si člověk na čas,kdy miloval,zdá se mu,že se mu od té doby nic nezdařilo.

Kdo v lásce věří na zázraky je ztracen

Choroba je nakažlivá-kéž by byla i láska.

Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná.

Láska bolí jen toho,kdo opravdu miluje.

Teprve když jsme nalezli lásku,víme,co jsme v životě postrádali.

Milovat znamená trpět,nemilovat pak zemřít.Myslet v lásce znamená myslet jen na ni.

Láska začíná tím,že se člověk cítí být osamělý a končí tím,že člověk touží být sám.

Každý jsme anděl s jedním křídlem.Aby jsme mohli vzlétnout,musíme se obejmout.

Láska přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi.

Láska je rozkoš,která se mění v bolest,není-li opětována.

Láska je vlastně pociťováním rozkoše z toho,že se srdce milenců vzájmně stěhují z jednoho těla do druhého.

Láska není dar,který dostáváš,ale který dáváš.

Srdce má důvody,které rozum nezná.

Milovat znamená radovat se z cizího štěstí.

Lásku si nejde vynutit ani vyloudit lichotkami,přichází sama,nehledaná nečekaná,nežádana nehledaná

Není opravdové lásky v srdci toho,kdo není schopen obětovat svůj život k zácharaně toho,kdo miluje

Stačí minuta abyste si všimli člověka,hodina,aby se vám stal sympatický,den abyste se zamilovali,ale nestačí celý život aby jste na něj dokázali zapomenout.

Ženám láska oči otevírá mužům zavírá.

Kam dál